Rudolf Spazier

Ponurého březnového rána 1939 kráčel s aktovkou do práce rozhodný muž. Stejně jako každý den. Přesto, že bylo naprosto patrné, co se na ulicích děje, jaká dusivá, apokalyptická atmosféra začala Brno svírat.

I Brno mělo starosty s velkým srdcem. Chlapy z masa a kostí, a patřičnou duchapřítomností. Jinými slovy velké formáty. Takovým byl i onen muž. Jmenoval se Rudolf Spazier, a byl posledním předválečným starostou města.

Ještě než vtrhla nacistická vojska do zbytkového Československa 15. března 1939, v Brně již předcházející noci, pod vedením radního Judexe, došlo k svévolným skutkům v budově radnice. Jakkoli měl být chystaný Protektorát světu představen jako stále autonomní politický subjekt. S tím arci nekorespondovala nezdrženlivost brněnských „Němců“ (správně bychom měli říci jejich nacizované části). Chtěli si zchladit žáhu za 20 let staré „ponížení“. Vtrhli tedy do Spazierovy starostenské kanceláře ve snaze uchvátit moc. Starosta Rudolf Spazier se ale po příchodu v drtivé atmosféře opanoval a nevítané návštěvníky kanceláře vyhodil. Na pár dnů se skutečně vrátil do úřadu, byť jen v podvázané, a v podstatě stínové podobě. Že to nebylo nadlouho, je jasné.

Po týdnu, 23. března, byl vypoklonkován, a po půl roce zatčen gestapem. Nebylo tajemstvím, že jeho svrchovaný projev nebyl jediným, a dokonce ani ne hlavním, čím nacistické moci překážel. Byl uvězněn a později deportován do koncentračních táborů Buchenwald, Mauthausen a Dachau, podobně jako celá řada podobně profilovaných osobností.

Brno mělo na podobné osobnosti v pozdních třicátých letech věru štěstí. Příčina zřejmě tkvěla v atmosféře ve městě. Rozhostil se tady étos a nadšení, které přirozeně vedly k výběru těch nejlepších, sloužících veřejnému blahu. Rudolf Spazier ale nebyl jen „pouhý“ statečný jedinec a talentovaný invenční politik. Byl velkým odborníkem na železniční stavitelství. Kompetence osvědčil nejprve v praxi, posléze na akademické půdě a ve veřejném životě. Zasadil se o změnu kurzu města v otázce možné změny polohy hlavního nádraží.  Tato myšlenka se zrodila v hlavách mladých českých odborníků v letech 1923 a 1924, a částečně opanovala názorové pole, hlavně v prostředí železnice. Coby profesionál dobře znalý situace, Rudolf Speizer těmto postojům oponoval. Jeho přístup v podstatě rezonoval s postoji odborníků po roce 1933, Jindřichem Kumpoštem, Bohuslavem Fuchsem, J. Peňázem a Františkem Sklenářem. Brno bylo v otázce změny polohy nádraží vždy zdrženlivé.

Spazier zaštiťoval mnohem více veřejně prospěšných nápadů a byl jejich vrcholným rozhodčím a hybatelem. Jde například o ústřední čistírnu splaškových vod a řadu dalších projektů. Jsem toho názoru, že Rudolf Spazier byl, vedle Christiana D´Elverta, nejprospěšnějším, ale také na dlouhou dobu nejvíce inspirativním člověkem v čele Brna.

Jak už to v našich dějinných událostech bývá, Spazier se nutně dostal do střetu s další totalitní mocí. Tou po únoru 1948. Opět byl zatčen, a strávil znovu několik let v kriminále. A nedosti na tom. Tato titánská osobnost není zvlášť milá ani ve svobodných poměrech po sametové revoluci. Myslím tím, že by byl jeho příklad fakticky sledován při práci na veřejných statcích. Dokonce jeho památka je připomínána velmi stydlivě, až skoro neviditelně. Namísto toho, aby byla věcně zdůrazněna coby vzor, jak mají být záležitosti společného veřejného prospěchu spravovány. Poctivě, s odhodláním a statečností, a především odbornou kompetencí. Není vlastně divu. Spazierovo celkové angažmá a jeho osobnostní habitus zvlášť příkře kontrastují s projevy většiny jedinců, kteří se shodou okolností dostali k plnění úkolů v čele města Brna v posledních desetiletích.

Ve Spazierově štítě stojí: Invence, odvaha, rozhodnost, poctivost a kompetence.                                                                              

Jan Sapák

Pustá trať Líšeň

Pustá trať Líšeň

I v Brně jsou pusté tratě. Zpráchnivělé k nepoznání, ještě nedávno pohlcené lesem, který byl nově vyklučen.

Dálnice do Vídně

Vídeňská-Brünnerstrasse

Za půl roku bude zprovozněn poslední úsek dálnice A5, z Vídně na sever k Mikulovu. Tedy rakouské části dálnice Vídeň – Brno. Sice co do šířky poloviční (jen 5 km), ale veden již v definitivní trase. Což znamená, že dálnice Brno-Vídeň bude v její rakouské části v podstatě hotová. Nebude nutné absolvovat hrůzostrašný průjezd Drasenhofenem, pověstnou soutěskou smrti. Chřadnoucí domky podél této staré trasy se jistě opět nadechnou. I přes krkolomný Drasenhofenský slalom, byla tato trasa frekventovaná. Vedla po prastaré přirozené trajektorii sever-jih, a to již od nejstaršího dávnověku.  Byla suchou alternativou Jantarové stezky, příbřežní trasy po březích Moravy, která ale často nebyla použitelná pro rozbahněný terén nebo povodni. Vedla tudy zřejmě už mnohem dříve, kdy ještě jantar zhola nikoho nezajímal, o čemž svědčí stálé srovnávání a relace mezi dvěma Venušemi: Věstonickou a Willendorfskou. Nutno dodat, že určitá část tranzitujících doteď raději volila delší, ale bezkolizní trasu přes Bratislavu a k Vídni z východu.

Pokračovat ve čtení „Dálnice do Vídně“

Brněnské banky

V Brně dnes nesídlí žádná banka. Nesídlí zde ani jiná bankovní instituce (pojišťovna nebo spořitelna). Mám na mysli, že zde nepřebývá žádná centrála nebo matka banky. Žádná banka nebo podobná finanční instituce zde není doma. To má ovšem dopady na místní hospodářský život. Ne snad tak silně, jako před padesáti až sto lety, ale dopad to má. Banky jsou mocné příjmové subjekty, a tam kde sídlí odvádějí daně. Musíme vzít též v potaz, že personál a management centrály má vysoké příjmy a obvykle daní v místě, kde je centrála. Nedosti na tom, při vší neutralitě, sídlo centrály vytváří přátelské a produktivní relace k, v témže místě příslušným, dalším hospodářským subjektům.

Nebylo tomu tak vždy. Ještě před 70 lety v Brně sídlilo 10 bank a spořitelen a jedna životní pojišťovna (Morava).

První skutečná banka vznikla v Brně časně, hluboko v 18. století, ještě v době doznívajícího baroka. I jí dokonce předcházely starší a archaičtější finanční subjekty. Některé banky Brno spoluvlastnilo nebo vlastnilo. Tyto banky a spořitelny byly ale po roce 1945 znárodněny, a již se sem nikdy nevrátily. Budovy nebo i jiná aktiva dnes vlastní zcela jiné finanční instituce. Komerční banka, Státní banka československá, Česká spořitelna (Die Erste), nebo slouží již zcela jiným subjektům (hotel Grandezza). Místní bankovní sektor byl v Brně nenávratně zničen.

První banka vznikla v Brně roku 1751. Byla to Půjčovní banka, která byla podporována vládou ve Vídni. Již před tím v Brně místně působily malé bankovní domy Michaela Köffilera. Půjčovní banka vznikla z popudu vlády, byla ale převážně soukromá. Hybatelem byl J.A. Kernhofer, moravský zemský důchodový správce. Později byla v Brně založena Mährische Eskomptbank, banka nového moderního střihu. Šlo o první banku mimo Vídeň. Dále působila v Brně též Brünner Geverbebank.

Počátkem dvacátých let mělo v Brně sídlo (centrálu) 6 bank: Hypoteční a zemědělská Banka, Moravská agrární a průmyslová banka, Moravská eskontní banka, Brněnská banka, Moravská lidová banka, Kupecká banka. Byly zde i čtyři spořitelny: První moravská spořitelna, Cyrilo-metodějská záložna, Spořitelna zemského hlavního města Brna, Městská spořitelna (v Králově Poli). A několik dalších menších finančních ústavů a pojišťoven

Některé z výše jmenovaných bank nebyly zdravé, a tak byla pod státním dohledem, a z popudu bankovního dohledu Národní banky a ministerstva financí tato skupina bank (Brněnská banka, Moravská eskontní banka a Moravská lidová banka) sanována  a vytvořena nová moderní, zdravá a dosti silná Moravská banka. Tato soustava čtyř brněnských domácích bank a čtyř spořitelen, doprovázená větším množstvím ústavů, vydržela v Brně až do čtyřicátých let. Po konci II. světové války byly některé z nich na základě státního popudu slučovány a později i znárodňovány. Konec všech místních bank znamenal postupné znárodnění a likvidaci brněnského místního bankovnictví. Po revoluci v roce 1989 ovšem nebyla obnovena či restituována ani jediná z nich. Brnu se nedostalo žádné kompenzace za ztrátu těch, které byly v jeho vlastnictví, nebo kde bylo město významným podílníkem. Neproběhla ani žádná restituce, ani se Brnu nedostalo pomoci, aby mohlo případně založit instituci novou. Dobová představa vylučovala podíl veřejných subjektů, zejména pak měst a místních samospráva na vlastnictví a provozování finančního sektoru. Že to je citelné hospodářské oslabení Brna je nabíledni.

Velké Brno

 

Velké Brno, to je specifický odborný výraz (terminus technicus), který znamená administrativní sloučení předměstských obcí s velkým velkem. V Brně k tomu došlo právě před 100 lety, 16. dubna 1919, kdy byla administrativním zařazením 23 obcí vytvořena de iure nová obec, Velké Brno. Šlo obce: Juliánov, Židenice, Husovice, Maloměřice, Obřany, Královo Pole, Medlánky, Řečkovice, Žabovřesky, Komín. Kamenný mlýn, Jundrov, Kohoutovice, Bohonice (dnes Bohunice), Lískovec, Horní Heršpice, Komárov, Černovice, Slatina, Dolní Heršpice, Přízřenice, Vejvanovice (dnes Brněnské Ivanovice) a Tuřany. Zákonem č. 213/1919 Sb, byly tyto obce k Brno připojeny de facto „násilím“, z moci úřední. Dnes už by něco takového stěží bylo možné, obce mají v tomto směru silnou autonomii. To, co se stalo v Brně, nebylo žádnou zvláštností. Obdobné procesy nastaly a proběhly na mnoha místech v Evropě. V Praze, Vídni, Berlíně, Grazu. Nejčastěji k tomu došlo po skončení I. světové války. Brno narostlo ze 110.000 na 221.673 obyvatel. Ostatně ani v případě Brna to nebylo poprvé, protože k obdobnému procesu zde došlo již 6. července 1850. Také o tomto velkém rozšíření se letmo uvažovalo již v 19. století.

Tato událost se obvykle interpretuje jako operace, která zajistila Brnu výraznou „českou“ většinu oproti dosavadnímu stavu „německého města“. Pravda je, že o podobných motivech mluvily obě strany, a naposledy se toto téma dokonce dostalo do samostatné monografie.

Jenže skutečnost je přece jen složitější. Za prvé, pokud jde o Brno, stále nemáme přesně a spolehlivě jasno, kdo to byli „Češi“ a kdo „Němci“. A také o tom, zda Brno bylo opravdu německým městem, jako tomu bylo nepochybně v případě Jablonce nad Nisou, Mostu, Teplic nebo Ústí nad Labem. Není pochyb, že v Brně byly poslední dekádu před válkou kompaktní skupiny, které se cítily velmi silně motivovány jak česky, tak německy v nacionálním smyslu, a polarizovaly (antagonisticky) se jedna k druhé navzájem. Víme ale vůbec, jak byly tyto skupiny početné, a zda vůbec byly početné? Zda nebyly jen  marginální? Pak je rovněž nepochybné, že zde byly (tentokráte již velké) skupiny, které v každodenním životě užívaly jednu nebo druhou řeč výrazně přednostně před druhou, a ve stejném ohledu to do nějaké míry i prostupovalo jejich životní styl. Obě tyto skupiny, každý jejich člen a účastník, také ovládaly,  většinou plynně, řeč té druhé. Navíc je sporné, zda je na místě mluvit bez dalšího o češtině a němčině, když zejména ve druhém případě šlo o dialekt značné vzdálený standardní němčině (Hoh Deutsch).

Pak zde byli lidé, které by bylo stejně jednoznačně možno přiřadit pod jednu nebo pod druhou skupinu. Neměli  ujasněno, kam náleží, používali obě řeči podle vhodnosti situace . Pravda, v tomto prostředí dominovala němčina, ale zejména z konjunkturálních důvodů. To se ovšem týkalo tzv. Vnitřního města a bezprostředně přilehlých předměstí. Už třeba v nedaleké Líšni, kde dominovalo slovansky mluvící obyvatelstvo, bylo užívání němčiny chabé, a tudíž i její znalost mizivá.

Zpět ale ke sloučení. Hlavní příčinou byly přeci jen ohledy urbanistické a infrastrukturní. Jakkoliv tyto obce nebyly s Brnem srostlé v jeden kompaktní, hustý a sourodý celek.

Některé obce tvořily již s Brnem souvisle srostlý intravilán (to byly města Královo pole, ale zejména Husovice, a největší vesnice Rakouska, Židenice). Jiné naopak (Tuřany, Slatina, Přízřenice a Kohoutovice) byly odloučeny.

Dlužno dodat, že rozrůstání měst a pohlcování okolních obcí je přirozený a odvěký proces. Dobře ho známe z geneze Říma (ve starověku), Paříže a Londýna (ve středověku a novověku). A ovšemže z bezpočtu jiných měst. Proces v Brně nebyl žádným unikátem. Již před tím nastal v hlavních metropolích, vycházel a reagoval v podstatě na skutečný stav. Tedy na stále houstnoucí seskupení obyvatelstva, nepochybný fyzický růst měst a jejich srůstání. Předměstské obce, a to již od samého počátku, od raného středověku, nebyly venkovskými obcemi samy o sobě. Žily odvěkou symbiózu s městem. Samotné Brno také vzniklo z prapůvodního nakupení vesnic v příhodné poloze. Praktické, a ve všem všudy rozumné (v podstatě odborné) důvody, byly v rozjitřené době vnímány oboustranně s nacionálním sentimentem, protože právě tlak na rychlost řešení tento aspekt zvýraznil. On sám ale nebyl příčinou, ba ani ne dominujícím aspektem. Byly připojeny i obce s německou většinou nebo dokonce výrazně německé (Černovice, Horní Heršpice, Komárov, Přízřenice). Buď, jak buď, i ve vnitřním městě byly národnostní poměry de facto ve vyrovnaném poměru, a česká (přesně česky mluvící) většina by se stejně nakonec prosadila.

Tak jako bylo velké Brno vytvořeno v roce 1919, tak se to dělo v mnoha dalších velkých městech Evropy. Velký Berlín byl vytvořen zákonem ze 27. 2. 1920 (1. 10. 1920 – de facto), Velká Vídeň byla vytvořena zákonem z 19. 12. 1890. Tehdy bylo připojeno deset nových okresů na úkor země Dolní Rakousy. Simmering-Döbling. 1. 1. 1922 pak byla Vídeň učiněna zemí. Velká Praha byla vytvořena zákonem z roku 1920. Vyrostla z 19 km2 na 172 km2. Připojeno bylo 38 obcí. Je tedy vidno, že proces administrativního slučování, který nastal v Brně, nebyl vůbec výjimečným. Byl následkem industrializace a s ní spojeného rapidního demografického vývoje.

 

JS

Preambule

Hlásí se BOA – fórum o Brně a pro Brno

BOA je nová platforma soustředěná na Brno.

Prostřednictvím BOA jsou a budou nastolována a představována zajímavá a důležitá témata.

BOA přináší láskyplnou pozornost městu, ovšem předestře též šanci k břitkým, kritickým pohledům.

BOA najisto obohatí prožívání brněnské přítomnosti. Hlavní ambicí BOA je prospět zvyšování úrovně kvality života v Brně.

Nádražní tramvajový uzel

 

Tramvajový uzel na Nádražní ulici, v těsné návaznosti na hlavní nádraží v Brně -vlastně svého druhu tramvajové nádraží, patří k deseti nejrušnějším na světě. Letos mu bude 150 let. Nejde pouze o papírový rekord, ale především o službu, kterou toto místo obyvatelům a hostům Brna přináší.

V tramvajovém uzlu se v rušném sledu v dobře organizovaném procesu setkávají různé tramvajové soupravy, a to na třech nástupištích o celkové ploše 1333 m2. Celkem 7 linek, což je více než polovina brněnské tramvajové sítě. S ohledem na plošnou kapacitu mohou nástupiště naráz pojmout až 2500 osob. Lze přestoupit z jednoho spoje na druhý, vydat se ke konečnému cíli, mezi nimi dominuje Hlavní nádraží, nebo zůstat v pěším pohybu a využít více atraktivních služeb, které jsou v okolí ve velké koncentraci a kvalitě. Tři nástupiště jsou dlouhá 65 m, střední ostrovní je široké 8,5 m, obě krajní 6 m.  Na každém z perónů mohou zastavit dvě soupravy za sebou, a v zájmu plynulosti platí pravidlo, že druhá v pořadí po odbavení již znovu nezastavuje podruhé u předního návěstí. První ranní tramvaj odjíždí ve 4.45 hod. ráno (číslo 12), poslední ve 22.45 (více linek). Po tři čtvrti na jedenáct slouží k přepravě noční autobusy. Tramvajový uzel leží u většiny linek zhruba v polovině jejich provozní délky, to tedy znamená, že z uzlu se rozebíhá, nebo do něj míří celkem 14 ramen tramvajových linek, které protkávají a prokrvují město. Aby se tak mohlo dít, větví se čtyřkolejný uzel do osmi blízkých větví (Masarykovy, Benešovy potažmo Rooseveltovy a Cejlu, Křenové a Dornychu, Husovy, Hybešovy a Nových sadů). Tyto tratě se dále větví ještě jemněji. Jaký je výsledek v samotném uzlu? Inu ten, že každý individuální cestující má nesmírně komfortní nabídku tramvajového spoje, který mu umožní, v dobrém čase, dostat se do 75% zastavěné plochy města, a to bez přestupu. S jednoduchým přestupem pak skoro všude. Jsou to vymoženosti, které si může užít jen málo měst na světě. Tato znamenitá a dobře fungující soustava se vyvíjela dlouhá desetiletí. V podstatě je správné říci po celých 150 let město rostlo spolu s tramvajovou sítí. A zároveň přítomnost tramvajové sítě ovlivňovala růst města. Jsou tak naprosto dokonale organicky spojeny. Je to genetický základ kvality života ve městě.

Jenže tato výsostná provozní kvalita a excelence má na místě samém odvrácenou tvář. Konkrétní povrchové uspořádání v detailu. Prostor tramvajového uzlu je jedním z nejhůře upravených veřejných míst v Brně. Platí to o všech prvcích, ale nade vším dominují přístřešky schodišť do podchodu. Ostatně podchod sám je velkým kamenem úrazu, ne proto, že zde je, ale jak špatně byl navržen a ještě hůře proveden. Jednoduše: hůř už to nešlo. Bláhově jsem se v 80. letech domníval (protože stejný názor jsem na to měl již v době vzniku), že ihned po revoluci bude tento moloch svižně odstraněn a nahrazen něčím dobře navrženým a hodným nových poměrů. Leč nestalo se, ba dokonce se zdá, že to nikoho ani nenapadlo. V tomto aspektu má náš tramvajový uzel nesmírné slabiny a rezervy, které jsou ale za vynaložení patřičného úsilí odstranitelné. Nezbytně potřebuje úpravy výškopisné, a to i v návaznosti na nádražní budovu. Zejména však je nezbytná principiální úprava podchodu, zejména jeho směrové dispozice, rozvrh a podoby schodišť, nově i eskalátorů. Alfou a omegou jsou střechy nad schodišti. Na místě je jejich úplné odstranění nebo alespoň elegantní graciézní návrh. Pak je zde změť stožáru, kandelábrů a neprodyšné ohrady zábradlí pancéřované reklamami. Stožárů je zde 11 v pravém slova smyslu bez ladu a skladu. Pouliční lampy velmi archaického rodného listu vysvítí většinu světla nadarmo do hluchého prostoru. K tomu obtížně čistitelné povrchy nástupišť a chodníků. Tento prostor prošel snad dobře míněnou kosmetickou úpravou asi před dvěma lety, jenže ta zjevně nestačí, bez hloubkového a zásadního řešení. Příklady ze světa, a dokonce i drobnější příklady jinde z Brna, dokazují, že to jde a dávají dobrou naději.

Denní provoz běží na nádražním uzlu jako o překot, jeví se živelným. Většina lidí netouží užívat odpudivý a nemotorný podchod. Mnoho osob se skoro klátí před tramvaje nebo alespoň „brnkají o nervy“ jejich řidičům. Světe div se, ale delší dobu se zde nestala vážnější nehoda, jejíž příčinou by byl právě tento překotný ruch a nekázeň. Snad jsem to nezakřikl.

Provoz je před nádražím překotný, křepčivý ale jistě ne mrtvičný. Žádný kolaps zde nenastává, a ani vbrzku nehrozí.  Nabízí se ale velmi výrazné zlepšení součinem inteligentního a invenčního návrhu a principiální přestavby, aniž by byly změněny dobře fungující a osvědčené půdorysné poměry samotného tramvajového provozu. Jistě by také pomohly režimové změny, dohled, mnohem častější čištění, a využití nejnovějších technologií ostrahy, organizace a bezpečnosti. Pak bude třeba možno se obejít bez bariér zábradlí, dusících prostor.

Toto tramvajové nádraží nabízí bezpočet spojů během jednoho pracovního i volného dne. Jejich intervaly jsou v rozmezí 5–10 minut. Občas frekventuje dokonce interval 4 minuty. Nejčilejší, a též nejvíce tradiční a nejdelší linka „1“ nabízí 368 spojů, tedy 184 jedním směrem. Denně odbaví mnoho desítek tisíc cestujících, a poslouží jim skvěle v jejich pohybu městem. V tomto ohledu v nejvyšším komfortu.

Také k tomuto tématu se stránky BOA ještě otevřou.                                                                                             Jan Sapák

Palácisko

Titulek  parafrázuji ze staršího textu Michala Mazance, dnes předsedy Nejvyššího správního soudu. Termín použil ve volné úvaze o soudním paláci. Líbil se mi svou vtipnou rozpustilostí.

Obnova Zemské sněmovny dnes, Ústavního soudu je u konce. A nese hned více rovin a aspektů najednou. Opravu sídla Ústavního soudu musím pochválit, všechna čest. Fasáda je provedena příkladně.

Původně to byla budova Zemské sněmovny a vlastně jediná skutečná parlamentní budova, která kdy byla na našem území vystavěna. I proto se v architektuře vrství též jistá symbolika.

Druhá sněmovní budova byla navržena až po obnovení zemského zřízení v roce 1861. Nakonec obsadila klíčovou pozici na Joštově třídě, která je jedním z mála bulvárů, jaké u nás máme. Joštova třída je uměle rozvinutý prostor velkoměstské třídy v linii, která je prodlouženou osou kostela sv. Tomáše, a míří k imperiální hrobce monarchy Jošta v jeho presbytáři. Její jméno tedy není náhodné. V době komunistického režimu nesla oficiální název třída Obránců míru (1952-1990).

Joštova má v pravdě bulvární proporce, je necelých 500 dlouhá a 37 široká. Ruchem, výstavností budov, šířkou chodníků, bulvárem skutečně je. Vznikla na „zelené louce“, vlastně na rozlehlé esplanádě po zbourání masivních barokních hradeb, a je klíčovou částí Brněnské Ringstrasse. Joštova, Ringstrasse a Zemské sněmovna symbolizují rázné liberalizační změny v Podunajské monarchii, ke kterým došlo po půli 19. století. Obce se mohly ustavit, došlo k destrukci dávno nefunkčních hradeb a uvolnění této kamenné svěrací kazajky. Protože moravští stavové ponechali svůj výstavný barokní palác ležet ladem (dnes Nová radnice v Brně), modernizovaná instituce by se do něj po letech výluky stěží navracela, a snad ani nevešla. Byla tedy vypsána architektonická soutěž na zbrusu novou sněmovní budovu. Dokonce byly soutěže tři za sebou a prvními u nás. I takový postup manifestoval začátek nových poměrů, cestu k moderní společnosti, demokracii a právnímu státu, jakkoliv pomalou.

Moravský sněm celou dobu prodlevy v nové budově nezahálel, a nikdy (na rozdíl od sněmu v Čechách) nepřerušil legislativní činnost. Přispíval k politickému životu Rakouska citelně, i když, pravda, jen symbolicky. Jeho nikdy imperátorem nepřijatá moravská ústava ze 20. září 1848, liberálním duchem značně předběhla dobu. Mimo jiné si aristokraté, kteří na sněmu dominoval,i zrušili své predikáty a výsady, a tato „Ústava“ byla v podstatě moderního střihu.

Zpět k budově. Po obnoveném zřízení zemském nebylo Rakousko-Uhersko federativním státem, ovšem ani země nebyly jen administrativními jednotkami. Jejich symbolická zbytková státnost jim zůstala. Vliv na chod celku měly nicotný, v některých otázkách vnitřního veřejného života si rozhodovaly jako pravá legislativa. Navenek to manifestovala i budova, jak jsem pravil, první a jediná parlamentní budova na našem území. Těžko říci, kdy činnost sněmu definitivně zanikla, zda již 28. října 1918 nebo až s přijetím ústavy 6. března 1920. O tom tento text není. Země Moravskoslezská v Československu byla již nadále jen administrativní jednotkou a samosprávnou legislativu neměla. Když byly země s nástupem komunistického panství zrušeny, budova přešla k užíváním uměle vytvořenému kraji. Tak tomu bylo až do sametové revoluce. Nedlouho po ní veřejné pole ovládlo rozhodnutí na zrušení krajů, a budova později zůstala skoro osiřelá. Jako volná poskytla útočiště federálnímu Ústavnímu soudu. Tak se stalo, že získal sídlo mnohem výstavnější, než potřeboval. Po zániku Československa ji zdědil Ústavní soud český.

Předposlední rekonstrukce budovy proběhla na sklonku minulého režimu. Tmavě terakotová fasáda s vápenným nátěrem a břitkými konturami byla nahrazena, a nově „ponořena“ do barvy s nezřízeným obsahem umělých hmot, jako do pudinku. Ztratila tím jasné linie. Stejně tak masivní kamenné bloky soklu.

Nová rekonstrukce přinesla svědomitou práci. Sokl byl opraven příkladně, včetně obkladu. Stále to nejsou silné masivní desky, ale i tak je dobře proveden. Také volba a tón na povrchu plamenované žuly je dobrý. Barva budovy rezonuje dobře s tvarem. K budově přibyly dva vlajkové stožáry, které nemohou zapřít inspiraci „Plečnikovými“ stožáry“ před Matyášovou branou Pražského hradu. Jako princip sám, ne konkrétním detailem. Nějakou dobu jsem váhal, zda neměly být ve větším odstupu od průčelí, pomalu ale vnímám odstup (3,8 m) jako správný. Budova, ač pro soud nadměrná, dostala veledůstojný a dominantní výraz, který z ní dělá jasný symbol. Veřejnosti pomáhající vnímat soudní moc a principy právního státu, i vlády práva jako výsostně důležité.

Tedy žádné „palácisko“, ale výmluvný hmotný manifest jedné z rovnocenných mocí. Poslední oprava, která sice není bez poskvrny, k tomu vydatně přispěla.

K budově Ústavního soudu se později ještě vrátím.

Jan Sapák