Bavorské království založeno v Brně

Hodně lidem je nejspíš známo, že dva evropské státy získaly svůj „rodný list“ v Brně. Česká republika a Slovenská republika jako suverénní státy v červenci 1992 ve vile Tugendhat. Jako výsledek složitých povolebních jednání mezi Vladimírem Mečiarem a Václavem Klausem. Patrně málo známo, ne-li neznámo, je, že i další třetí evropský stát, a sice Bavorsko, tehdy jako Bavorské království, tedy plně suverénní stát, má svůj počátek v Brně, a sice bylo o něm rozhodnuto mezinárodní smlouvou ujednanou a stvrzenou v letohrádku hrabat Mitrovských na Starém Brně 10. prosince 1805 mezi francouzským ministrem zahraničí Charlesem Maurice de Talleyrandem-Périgordem a zástupcem kurfiřta – jeho pověřencem Maxem Josephem von Baron von Gravenreuth. Bavorsko je nyní součástí Německa, přesto však stále státem, a to státem i navenek velmi viditelným a respektovaným. Proces směřující ke vzniku Bavorského království probíhal již měsíce dříve, po bitvě u Slavkova byl na pokyn Napoleona Bonaparte (vítěze této bitvy) završen. Lze konstatovat, že tři evropské státy mají svůj formální počátek v Brně a to je jednoznačně a spolehlivě doloženo.

Petr

Výročí brněnské televize

Dům na Mahenově zažil první diváckou seanci. Pilát měl ale zatracenou kliku. O pár let později by si s nadšeneckou kristalkou přímo pod rušičkou právě vysílání BBC ani neškrtl. Leda že by pod svícnem ?!?

Právě dnes uplynulo 90 let od chvíle, kdy František Pilát (1910-1987), velký vizionář a nadšenec a zároveň talentovaný a vzdělaný technik zachytil, v jeho teprve 19 letech první vážné televizní vysílání BBC na vlastnoručně sestrojeném přístroji. Byl o tom zároveň prostřednictvím BBC a jeho jen audio vysílání informovat svět. Byla to událost natolik významná, že se k ní s dalšími podrobnostmi budeme muset v příštích dnech znovu vrátit. Stalo se v Brně na (tehdy) Gompercově (dnes Mahenově) ulici, v časných večerních hodinách. V domě, na který ukazuje náš obrázek.

Jan Sapák

Menora

Menora titanských rozměrů v opatské bazilice na Starém Brně. Foto Jan Sapák 2018

Menora (מנורה) je ústředním rituálním předmětem židovského náboženství. Je to sedmiramenný svícen s mnoha symbolickými významy a výklady. Nemůže chybět v žádné synagoze ani zbožné židovské domácnosti. Stal se státním znakem státu Izrael. Velký pomník připomínající menoru se tyčí před izraelským parlamentem (Knessetem). Menora vlečená římskými uchvatiteli symbolizuje porobu a porážku židovského národa na reliéfu Titova triumfálního oblouku v Římě. Původ Menory je velmi starý, zmínky o ní najdeme již v Tóře, knize Exodus (Vele Šemot) 23:31-40. Menora je tedy těsně a nerozpojitelně vázána se židovstvím i židovským náboženstvím. Její první umístění spadá do dávných dob. Byla přítomna ve Stanu úmluvy, ještě před vybudováním prvního kamenného chrámu. Jeden z nejčastějších výkladů její symboliky je, že připomíná a připodobňuje hořící keř, v jehož podobě se zjevil Bůh Izraelitům při jejich bloudění po útěku z Egypta.

O to překvapivější je, že jednou z největších menor na světě je sedmiramenný svícen stojící v příčné lodi opatské Baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Menora v katolickém kostele. Ve středověku a nejenom tehdy byly tyto dvě konfese v nesmiřitelné polaritě. Není to sice jediný příklad (o něco menší menora je v milánském dómu), je to však zvlášť zřídkavé. Brněnský sedmiramenný svícen je 3 a půl metru vysoký a rozpětí přesahuje dva metry. Je odlit z masivního bronzu (tělo je složené z navazujících, „pertlovaných“ segmentů), sokl je šestistranný z masivního, pemrlovaného vápence. Dost možná z lomů na Stránské skále. Horní hrany soklu jsou velmi kultivovaně artikulovány oblouny. V každé z hran je vetknuta bronzová lví hlava. Dřík sloupu o průměru 11 centimetrů je poněkud protáhlejší, než dříky menších synagogálních menor, které mohou být jen tak vysoké, aby řádně sloužily svému účelu, a jejich světla bylo možné pohodlně obsluhovat z normálního horizontu. Existují v zásadě dva nejčastější a nejobvyklejší tvary. Oba upomínají na větvení stromu nebo hořícího skeletu nějaké dřeviny. Jeden je tvořen soustřednými půlkruhy (čtvrtkruhy), druhý (méně častý) naturálněji naznačený výchoz větve z kmene. To je případ i brněnské menory.

Původ nebo příčina, proč je tento vrcholný symbol právě v katolické bazilice je nejasný. Je však pravděpodobné, že se v ní nachází již od počátečního 14. století, nebo od století následujícho, pak snad od doby vlády abatyše cisterckého kláštera Perchty z Boskovic. Zatím se nikdo nepokusil to přesněji vyšetřit. Historikové umění se omezili jen na stručný a povrchní popis. V minulosti se vyskytly letmé názory, že menora mohla být do Evropy transportována jako kořist v době křižáckých výprav, nebo že je projevem dobové módy při romanticky probuzeném zájmu o Starý zákon a jeho symboly.

Každopádně platí, že jde o jednu z největších menor na světě, předměty obdobné velikosti jsou v areálu izraelského Knessetu, koncentračního tábora v Mauthausenu, nebo na místě masakru na Ukrajině v Babim Jaru. Ve všech těchto případech ovšem nejde o funkční menory, ale jen její emblémy (symboly).

Jan Sapák

Dálnice do Vídně II

Dálnice A5 u Drasenhofenu. foto Jan Sapák 2019

A je to konečně tady.  Rakušané v Dolním Rakousku dokončili dálnici D5 až k moravským hranicím. Abychom byli úplně přesní, dokončili novou trasu komunikace Vídeň-Staatsgrenze Drasenhofen E461, přičemž posledních 5 kilometrů v úseku je prozatím jen v profilu dvou jízdních pruhů: V konci dosud průjezdné dálnice A5 v lokalitě s pomístním názvem: Eusebibergen, respektive mezi Eusebibergen a Teichfeld se odchyluje od dosavadní spolkové komunikace E461/A5 obchvat Drasenhofenu za západní strany. Odpadá tak poslední průjezd obcí na rakouské straně dálnice. Odpadá nebezpečný „slalom smrti“ v Drasenhofenu, který nejen že jízdu extrémně brzdil, ale obtěžoval a dusil Drasenhofen. Není tedy přesné, že dálnice je zcela dokončena, ale její konečné trasa je vykrojena v krajině, jsou vykoupeny všechny pozemky, je skončeno projektování a jsou k dispozici všechna povolení. Totální dokončení je tedy již jen poměrně snadnou technickou otázkou a může být provedeno v řádu měsíců. Jde o doplnění již hotové trasy o zbylé 2 pruhy v délce asi 6,5 kilometru, a to od dosavadní konečné dálniční křižovatky K47 až po státní hranici a dotek s moravskou částí dálnice D52.

V tomto roce se má začít budovat obchvat Mikulova (dálniční obchvat Mikulova) což je v podstatě 4kilometrový další úsek dálnice. Pak by na moravské straně chybělo posledních 18,5 km mezi koncem dálnice u Pohořelic a lokalitou pod Růžovým kopcem severně od Mikulova. Podstatné ovšem je už nyní, po víkendovém dokončení, že celá trasa beze zbytku (ať již v dokonalém dálničním profilu nebo jen profilu polovičním) neprochází intravilánem žádné obce.

Veřejné autority v České republice, by se měly přestat vymlouvat na ekologické nebo občanské aktivisty a měly by začít konat, aby překážky druhu, pro které jsou tyto aktivity úspěšné (v právní rovině) projednání územních plánů odstranily. Aby návrhy tras a další opatření, přestaly být kolizní s chráněnými zájmy, případně aby přestaly mít vážné procesní nedostatky. Pokud by navrhování nebylo těmito defekty obtíženo, stěží by mohly být snahy aktivistů úspěšné. Vůbec nejlepší by bylo, vstoupit s těmito subjekty v kontakt, vyšetřit co jim především vadí a kde shledávají kolizní místa a tyto, pokud možno odstranit. Tak by nejlépe posloužily veřejnému zájmu. Mohly by skutečně posloužit veřejnosti, aby mohla dálnici užívat v celé její plnohodnotné trase co nejdříve.

Bylo by tím zajištěno, že spojení dvou evropských měst, které mají k sobě (v sáhodlouhé historii) velmi blízko, která jsou si velmi, velmi podobná. Leží vlastně v tom samém krajinném reliéfu a jedné klimatické oblasti a hlubokými společnými kulturními vazbami. Také by to nepochybně prospělo hospodářské spolupráci mezi Rakouskem a ČR a tím i jejich společné konkurenceschopnosti vstříc celosvětovým relacím.

Až bude celá dálnice dokončena, bude Vídeň z Brna dosažitelná automobilem v ideálním průběhu za (v nejlepším případě) 50 až 55 minut, autobusem pak za hodinu a čtvrt až hodinu dvacet. To od dálniční křižovatky D1 na 198 km D1/Vídeňská až po křižovatku na severu Vídně S2 ASt Rautenweg, zhruba ve čtvrti Kagran (Leopoldau) po 118 kilometrech.  Tam bude moci být nabídnut přístup na síť vídeňské městské dopravy, na U1, Aderklaarstrasse.

Toto dokončení je dalším posunem a bude mít postupně také průmět do provozu letišť Praha Ruzyně a Vídeň Schwechat. O tom ale bude speciální článek později.

Slalom smrti v Drasenhofenu je definitivní minulostí. foto Jan Sapák 2019

Rudolf Spazier II

Před osmdesáti lety byl zatčen a uvržen na Špilberk poslední starosta Brna plně demokratické doby, Rudolf Spazier. Osobnost, jakých není mnoho, patrně nejlepší muž v čele Brna během 20. století. Ne náhodou byl zatčen v den započetí II. světové války, kdy bylo vojensky napadeno Polsko. Šlo o preventivní zatčení v celé vlně vytypovaných veřejných činitelů Protektorátu, respektive předcházejícího Československa, nebo pomnichovského Československa. V případě Spaziera ovšem platilo, že není kouře bez ohně. Nacisté jej zcela správně zařadili mezi vytypované, a pro ně nebezpečné. Po devíti dnech pobytu ve špilberském žaláři byl transportován do koncentračního tábora Dachau. Ovšem nejen charakter, rozhodnost a statečnost znamenají profil osobnosti Rudolfa Spaziera, ale také jeho rozhled, kompetence, a vysoký styl.

Spazier vstoupil na vrcholnou veřejnou pozici již na počátku 30. let coby náměstek starosty. V roce 1935 se pak zhostil funkce nejvyšší. Před tím ovšem byl činný také jako odborník, jako vystudovaný stavební inženýr byl inspektorem státních drah. S provozem železnice byl dokonale obeznámen. Vzápětí po nástupu do nejvyšší funkce se zasadil, aby ze strany města Brna došlo k rozhodnému opuštění myšlenky odsunu nádraží, ke které bylo Brno v předválečné době vždy opatrné až skeptické, ale od roku 1935 (po jeho nástupu) tuto myšlenku již zjevně odmítalo. Spolu se Spazierem tento postoj sdílelo více respektovaných odborníků spojených s Brnem.

Spazier měl také znamenitý přehled o věcných otázkách důležitých pro město, nikdy nebyl jen symbolickou politickou figurou. Byl schopen v kolektivu povolaných osob spolurozhodovat ve sboru ku prospěchu města, jehož správa mu byla svěřena. Vládl znamenitě několika jazyky, a i v době věznění se snažil své vědomosti rozšířit. Zkrátka Rudolf Spazier byl typem osobnosti, jaké nejsou po chuti žádnému autoritativnímu režimu. Proto byl (jako řada jiných) po komunistickém puči v roce 1948 vězněn i tímto totalitním režimem. Oba dva režimy se snažily zamést po něm jakékoliv stopy, proto až do nedávna byly archivní dokumenty ve veřejných archivech v podstatě mizivé.

Brněnské veřejné autority, zcela v rezonanci svých malých kompetencí a rozhledu, neměly o této osobnosti a o plodech jejího příkladného veřejného působení ani ponětí. Natož, aby je vyzdvihly jako následování hodný příklad. Vlastně je to pochopitelné. Působení brněnské samosprávy ve 30. letech a po sametové revoluci byly velmi rozdílné.

Jan Sapák

Promarněná příležitost

Koňská tramvaj

Impozantní jubileum 150. let tramvaje v Brně, bylo slaveno, podobně jako narozeniny anglické královny, v jiný den, než početně sedí. Je to z pochopitelných praktických důvodů. Jenže vzdor bombastické reklamě o neopakovatelné street party, výsledek zůstal nejen nekonečně za očekáváním, ale doslova propadl. Tramvají pomálu, ostatního „balastu“ přebytek. Jako by tato pouťová atrakce byla doslova osnována podle návodu: „Pejsek a kočička vařili dort“. Nebo dokonce jako by Čapek napsal tuto pohádku jako recept právě pro tuto příležitost. Organizátoři a dramaturg, nejen že si z ní nevzali ponaučení, ale nejspíš ji ani nečetli.

Každoroční červnové defilé tramvají zanechává mnohem větší zážitek, než tomu bylo dnes. A to již nemluvím o prvním defilé v srpnu roku 1969. To bylo prostoupeno arci jiným étosem, ovšem i smyslem pro princip: méně je více.

Ono jubileum mělo být ku prospěchu města,upevnění jeho sebevědomí a sebeuvědomění. Využít připomínku a reflexi významu tramvaje pro růst, rozvoj a zrání města je důležité. Mohla ovšem více posloužit k vysvětlení, jak moc je tramvajová síť srostlá s městem a jeho přirozenou topografií. Jak město nedělitelně rostlo spolu s tramvají, a jak jedno ovlivňovalo druhé. Jak uzly tramvaje leží zcela přirozeně v průsečících pohybu, který zde byly dávno před příchodem tramvaje. Bylo by to ku prospěchu vnímání a pochopení toho, co je pro město důležité a přirozené – tedy významné.

Jan Sapák, foto: Jan Sapák 2019

Ulička Kurta Gödela

V Brně se narodil největší matematik a logik poslední éry, 20. století určitě. Jde o abstraktní teoretické věty a systémy, s významem především pro teoretickou fyziku, kosmologii a nejabstraktnější principy vzniku vesmíru. Teprve až nyní bude po tomto geniálním rodákovi v Brně pojmenována nějaké místo. Malá, dosud v podstatě bezejmenná ulička, hned pod okny bytu a domu, kde se narodil.

Dílo a osobnost Kurta Gödela jsou prostředí B O A obzvlášť blízké. Nejenom proto, že máme sídlo hned v těsném sousedství místností, kde přišel na svět, ale i proto, že se o jeho dílo již desítky let autor textu zajímá, podílel se na instalaci jeho pamětní desky před více jak 20 lety a byl mu vždy intelektuální vzpruhou a příkladem.

Ulička, která ode dneška ponese jméno Kurta Gödela, je sličná a tvoří příjemné brněnské milieu. Přesto ale jde o tak významnou osobnost, (ke které choval mimořádně velký obdiv zejména Albert Einstein, který dokonce ustavil cenu Alberta Einsteina, když Nobelova cena není vyhlašována v oboru matematika ani logika). Einstein chtěl tento deficit napravit svou vlastní autoritou a iniciativou. Přes dnešní vítanou overturu by budoucnu nebylo odvěci, kdyby po Kurtovi bylo pojmenováno ještě nějaké větší náměstí nebo ulice s adresami.

B O A tuto událost vítá a v rámci svých možností též šíří o ní zvěst.

Jan Sapák

Park Danuše Muzikářové

Přede dvěma dny jsme uvedli, že členka kolektivu B O A Simona Hradílková přišla s ideou, kterou odhodlaně podporujeme, aby byl na památku mladé, v srpnu 1969 brutálně a zezadu zavražděné dívky Danuše Muzikářové pojmenován blízký park. Věříme, že se tak stane, protože podnět Simony Hradílkové je důkladně promyšlený a tudíž reálný. Zbývá tedy popsat, o který park se jedná.

Tento park se nachází v blízkosti oné tragické události. Přiléhá z východní strany k fasádám někdejšího augustiniánského kláštera, posléze Moravského místodržitelství. Ve chvíli, kdy byla Danuše zavražděna sídlilo v budově Muzeum dělnického hnutí. V současnosti zde sídlí Moravská galerie. Dále je park vymezen hranou chodníku ulice Rooseveltovy, která je v části délky tvořena kamennou opěrnou zídkou vyrovnávající sklon terénu. Park je tedy v půdorysu jednoznačně určen a geometricky je přehledný. Jsou to průčelní fronty okolo stojících domů – Katastrálního úřadu a Moravské galerie, které se dělí o budovy barokního paláce někdejšího Místodržitelství, a dále v pravém úhlu postavená průčelí někdejšího Typosu. K tomu je jako tětivou vymezen hranou ulice Rooseveltovy. Park je tedy součástí prostoru brněnské Ringstrasse. Nejsou v něm žádné administrativní vchody domů a tudíž ani orientační uliční čísla, která by bylo potřeba měnit. Není třeba ani měnit pomístní název, neboť park oficiální název nemá a je tudíž součástí Rooseveltovy ulice. Na druhé straně je od ní poznatelně vymezen, tedy smysluplné určení je možné. Jde o symbol a étos.

Park je v dobrém stavu, s kvalitními stromy a keři, a zatím i akceptovatelně udržovaný. Na západě je vymezen znamenitými barokními fasádami někdejšího slavného kláštera, nedávno příkladně restaurovanými. Bude-li tento park po Danuši pojmenován, a my v to pevně věříme, půjde o důstojnou a vhodnou připomínku bolestných dnů v dějinách Brna.

Nepoddat se

B O A je prostorem pro různost všech možných názorů, vzpomínek a aktivit v Brně. Spojitosti, které mají co dělat s nyní vzpomínaným výročím srpna 1969 jsou B O A velmi blízké. Tehdejší úder vůči demokracii B O A vnímá jako proces, který zasáhl a postupně ovládl většinu společnosti. Proto je nám tolik blízký nápad, se kterým přišla jedna z nás – Simona Hradílková. Pojmenovat park blízko místa kde vyhasl mladinký život Danuše Muzikářové jejím jménem. Tehdy šlo možná o souhru nešťastných náhod. Danuše se ničím neprovinila, pouze byla na špatném místě ve špatnou dobu. O život přišla v Brně a vzpomínka na ni se stala součástí města. Brnu by mělo být nejvyšší ctí připomínat si její památku i ve veřejném prostoru. B O A bude ze všech sil podporovat podnět k pojmenování parku u Moravského náměstí Parkem Danuše Muzikářové. Události srpna 1969 se staly součástí pozdějšího odhodlání k protikomunistickému odporu. Tento nápad se musí stát skutečností!

Čest památce Dany Muzikářové

Jan Sapák a kolektiv B O A

Podnět k výročí 21.srpna 1969

V souvislosti se vzpomínkou na 21.srpen 1969 v Brně zveřejňujeme podnět, který podala signatářka Charty 77 Simona Hradílková Kanceláři tajemníka úřadu městské části Brno-střed Bc. Petru Štikovi, MBA

Dne 21. srpna 2019 uplyne padesát let od brutálního potlačení demonstrace občanů města Brna, kteří protestovali proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy. V tento den také vyhasl život mladé osmnáctileté dívky, Danuše Muzikářové. Byla zabita příslušníkem SNB nebo Lidových milicí, byla zabita svým spoluobčanem. Smrt Danuše Muzikářové je symbolem bezohledného chování komunistického režimu k vlastním občanům, které v různých formách pokračovalo dalších dvacet let. Považuji za důležité připomínat její tragickou smrt i dobu, která velmi negativně poznamenala osudy mnoha občanů naší země.

Proto dávám podnět k pojmenování části parku mezi Rooseveltovou ulicí a Místodržitelským palácem, v místě průchodu do ulice Běhounská. Tato část je na dohled k místu, kde byla Danuše Muzikářová zastřelena. Domnívám se, že pojmenování těchto prostor jménem Park Danuše Muzikářové by bylo důstojnou připomínkou tragických událostí roku 1969 v našem městě a zbytečné smrti nevinné mladé ženy.

Simona Hradílková