Podnět k výročí 21.srpna 1969

V souvislosti se vzpomínkou na 21.srpen 1969 v Brně zveřejňujeme podnět, který podala signatářka Charty 77 Simona Hradílková Kanceláři tajemníka úřadu městské části Brno-střed Bc. Petru Štikovi, MBA

Dne 21. srpna 2019 uplyne padesát let od brutálního potlačení demonstrace občanů města Brna, kteří protestovali proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy. V tento den také vyhasl život mladé osmnáctileté dívky, Danuše Muzikářové. Byla zabita příslušníkem SNB nebo Lidových milicí, byla zabita svým spoluobčanem. Smrt Danuše Muzikářové je symbolem bezohledného chování komunistického režimu k vlastním občanům, které v různých formách pokračovalo dalších dvacet let. Považuji za důležité připomínat její tragickou smrt i dobu, která velmi negativně poznamenala osudy mnoha občanů naší země.

Proto dávám podnět k pojmenování části parku mezi Rooseveltovou ulicí a Místodržitelským palácem, v místě průchodu do ulice Běhounská. Tato část je na dohled k místu, kde byla Danuše Muzikářová zastřelena. Domnívám se, že pojmenování těchto prostor jménem Park Danuše Muzikářové by bylo důstojnou připomínkou tragických událostí roku 1969 v našem městě a zbytečné smrti nevinné mladé ženy.

Simona Hradílková

Velký vlakový hazard

Brno už delší čas charakterizuje a také stigmatizuje paralyzující spor o polohu nádraží. Je to podobné jako u brexitu. Společnost tato situace štěpí a umrtvuje. Uvízli jsme v soutěsce bez možnosti pohnout se vpřed nebo vzad.

Vedení Brna hodlá vykázat hlavní nádraží ven ze středu města o celý kilometr. V tom je v evropském kontextu nekonečně osamoceno. Nikde jinde nedospěli k podobnému rozhodnutí, byť řada z těchto nádraží má vážné problémy. Přitom Brno nemá oproti jiným evropským městům příliš odlišné podmínky. Chystaný přesun nádraží je kolosální, megalomanský přelud. Aby takový záměr měl alespoň šanci skončit někdy v budoucnu úspěšně, musel by mít v zádech mocnou, trvalou a nezpochybnitelnou podporu výrazné většiny obyvatel. Ne nějaké přibližné poloviny.

To v Brně nemá. Zde je tomu právě naopak. Většině obyvatel se odsun nádraží příčí, a mnozí mu aktivně brání. A nedosti na tom. I výrazná většina velmi respektovaných odborníků z Brna i mimo ně tento projekt také odmítá. Svévolný nápad přesunu tak plave velmi výrazně proti názorovému a odborně zcela respektovanému proudu. Navzdory tomu, že se mu dostalo krátkodeché papírové podpory.

Pokračovaní snah o přesun se nedá nazvat jinak než hazardem, který přinese v budoucnu obtížně řešitelné krize. Změna polohy nádraží a jeho vykázání z navýsost výhodné polohy v rámci organizmu města je společensky nesmírně nezodpovědné.

Neexistuje jediný relevantní důvod, proč by mělo nádraží tak drasticky změnit polohu a být vytrženo z dobře fungujících vztahů. Byť současné nádraží mělo a má problémy, které je potřeba řešit, a musí být modernizováno.

V propagandistických vyjádřeních k přesunu jsou beze studu předkládána lákadla, která, jak by si strůjci myšlenky zřejmě přáli, mají navnadit veřejnost k souhlasu a sdílení pozitivních očekávání. Jsou nabízeny zhola nereálné termíny realizace, protože čas je také důležitým kritériem v boji o přízeň a pocity veřejnosti. Zahájení vážné stavby za dva nebo čtyři roky je zcela mimo realitu. A to i v případě, že by ono stěhování nemělo jednoho jediného odpůrce, čili nulovou opozici. I kdyby předpokládaná suma na realizaci, 60 miliard, byla již dnes na stole.

Nově se objevují klamná srovnání s nedávno dokončenými modernizacemi nádraží porůznu v Evropě (Berlín, Vídeň). Pravda, tyto projekty jsou pozoruhodnými a výborně fungujícími moderními uzly. Důležité ale je, že žádné z rekonstruovaných nádraží neměnilo polohu v topografii svých měst. Pokud za takovou nebudeme vydávat posun o několik či desítek metrů.

Zcela falešná je také vidina nové čtvrti. Zdánlivě působí jako dobrá myšlenka, jak spasit hlad a potřebu bytů zejména u nejmladší generace. Tenhle fakt ale naprosto nesouvisí s nádražím. Volné plochy mezi centrem a jeho nádražím a nádražím Rosickým a řekou Svratkou u Komárova, mohou být prakticky bez překážek zastavěny nebo jinak pojednány ku prospěchu města. Poloha nádraží je v této souvislosti naprosto irelevantní. Skoro nic nebrání tomu, aby se začalo stavět třeba pozítří. To je samozřejmě pouhý příměr pro ilustraci, že podmínka přesunu nádraží s výstavbou budov naprosto nesouvisí. Drážní těleso již dávno není žádnou bariérou, o čemž svědčí každodenní život a pohyb v tomto prostoru.

Pokud bude v Brně silná a nemálo motivovaná opozice, je dosti pravděpodobné, že nádraží nikdy z centra města vyhnáno na jeho okraj nebude. Dříve nebo později se uskuteční úspěšné referendum. Nebo se otázky polohy nádraží zhostí některá z příštích zodpovědných vlád a celou záležitost přivede zpět do stavu, kam patří. Beznadějná není ani možnost, že se ve vedení Brna zformuje konečně reprezentace, která vezme v potaz mínění významných odborníků architektonické a dopravní obce. A vezme v potaz i všechna objektivní kritéria.

Tohle je velmi rozsáhlá materie, která nejde vměstnat do jednoho textu. Dalším aspektům se budeme svědomitě, přesně a věrohodně věnovat na platformě B O A.

Jan Sapák

Tornádo v Brně

Gregor Mendel je světoznámým vědcem. Úměrně tomu, co mimořádného a převratného ve vědě i dějinách vykonal. Jeho význam je srovnatelný s Charlesem Darwinem. Mendel je možná nejvýznamnější vědec, jaký u nás kdy působil. Dokonce se tady narodil a jeho dílo spatřilo právě zde světlo světa. Mendel proslul coby geniální objevitel principů genetiky. Stal se největším genetikem historie. Byly ale doby, kdy se Gregor Mendel více nežli genetikem cítil být meteorologem. Vědcem meteorologem ukotveným v oboru pevněji, než v dalších přírodovědných oborech. Včetně genetiky. Vytvořil pravděpodobně první, vědecky dokonalý popis tornáda-tromby na světě. Tento příspěvek světové vědě leží ve stínu jeho velkých objevů. Byť neméně důležitý.

Paradoxní na tom je, že v našich podmínkách se tornáda skoro nevyskytují. Nebo jsou tuze vzácná. Mendel si přesto všiml malého tornáda na území Brna. Počínal si při tom zvlášť soustředěně a vnímavě, extrapoloval a vytěžil z toho maximum.

Stalo se to 31. října 1870 před presbytářem baziliky Nanebevzetí Panny Marie a prelaturou opatství na Starém Brně. Tornádo přišlo od Pisárek, údolím Svratky. Větrná smršť cirkulačního typu, nebo také tromba, se na Moravě vyskytuje velmi vzácně, a ani zdaleka nedosahuje oné ničivé intenzity jako východním pobřeží USA nebo v Karibiku. Přesto je zde odedávna známa a nazývána někdy hůlava, nebo i jinými jmény. Sám si vzpomínám, že jednou nebo dvakrát jsem při blízké bouři cestou autem v krajině viděl u horizontu charakteristický vír, aniž bych tehdy věděl, co představuje.

Tornádo, které Mendel zažil bylo ve srovnání s Amerikou „krotké“ a tragické škody nenapáchalo. Přesto šlo pro pozorovatele o děsivou skutečnost. Tornádo poničilo budovy v místě aktivity citelně. Mendel svá pozorování shrnul, sepsal, doplnil a publikoval v odborném článku: Die Windhose vom 13. October 1870. (Verh. naturf. Ver. 9 (1870), Brünn 1871, 229), článek ovšem vyšel až následujícího roku v čísle 9  titulu na straně 229.h

Je jasné, že tornáda byla tou dobou již známa a pravděpodobně občas i popisována. Ovšem Mendel se zhostil pozorování s velkou svědomitostí. Protože jev sám přímo zažil, dokonale zaznamenal stopy, které po živlu zůstaly. Ve značném terénním rozsahu stopy tornáda vyhledal, prověřil a popsal. Pustil se i do vědecké extrapolace. Tromba tehdy rozbila mnoho oken kláštera, srazila komín, rozmetala tašky a zanechala po sobě i zemní „čáru“, vryp, tolik charakteristický pro tornáda. Tohle u nás bylo nevídané a dlouhá léta nepředstavitelné. Mendel byl tak prvním nechtěným „lovcem tornád“. Snad je jistou osudovou náhodou, že jen pár desítek metrů od oné události sídlí dnes novopečený a prestižní ústav Akademie věd, který se zabývá změnami klimatu.

Škoda, že se s touto prací Gregor Mendel nedostal do významnějšího titulu své doby.

Čerpáno především z článku Jana Munzara z roku 1980.

Jan Sapák