Schody, co nikam nevedou.

A schody čekají a čekají, a ne, a ne se dočkat.

Mezi Baštami a (zhruba) Novosady vyrostlo monstrum-tělnaté schody, zející prázdnotou. Ani živáčka na nich. Nikdo nenašlapuje. A schody stále sní svůj sen, že snad přece jednou někdo přijde….

Třeba se ale pletu (jsme omylní) a je to vlastně jen rekvizita nějaké remaková brněnské verze schodů z „Křižníku Potěmkina“, vyhlížející svůj štáb až to rozbalí a až se po nich znovu bude řítit a poskakovat kočárek. Nebo snad nezdařený pokus vystavět Escherův paradox v reálném brněnském terénu. Kdo ví?!

Ale vážně. Schody na tom místě byly a jsou třeba-jako sůl. Lidé už dávno napověděli a hlasovali nohama. Své přání jasně vytiskli (vlastně vyšlapali) do stráně. Jenže cesty lidí jsou nevyzpytatelné. Volba trasy má plno tajů a subjektivních voleb. Někdo chodí ve stejné ulici jen po jedné straně a chodníku na opačné se vyhýbá. Obecně však platí, že lidé volí tu nejsnazší, nejkratší ale také nejpříjemnější cestu. Přesto, že to je tajemné, není to neuchopitelné. Lze to vypozorovat. Jak a proč lidé spontánně volí a co je třeba. Chce to jen patřičný cit a nadhled.

Nevím proč si autor schodů umanul, že lidé potřebují projít z teras pod Petrovem nebo z Bašt právě jen k zastávce pod petrovskou skalou (?), a navíc „zkroutil je“ jen jedním směrem. Proč nepostřehl a nedovtípil se, že poptávaný směr chodců je jiný. Pravím, že onen žádaný směr vede k nádraží (hlavní budově), k poště a ze všeho nejvíc na 5. a 6. nástupiště. Jak již 120 let. Leč nepopírám že i na tu zastávku a různě jinam. To však jen mikroskopicky.

Na tomto příkladu je jasně vidět, jak stačí málo střelit zcela mimo terč.

Navrhnout schody lze různě. Dobře i špatně. V tomto případě platí: hůř už to nešlo. Právě proto jsou architektura a navrhování uměním. Taky to chce rozum do hrsti.

Stráň je v tom místě strmá, a schodiště tedy musí mít více ramen. Mějme ale za jisté, že je šlo komponovat jinak, prostě dobře a nabídnou všechny možné směry v harmonické poloze a vyústění. Především ale ctít hlavní směr, tedy k nádraží, které nemylme se zůstane na svém pravém místě napořád.

Mé připomínky náleží i k jalové reflexi po dokončení. Co bylo ve veřejném prostoru „vtipných“ řečí, že schody jsou sice hotové ale chodit se po nich nesmí (nemají kolaudační papíry). Aniž by někomu stálo za to si všimnout, že ta pravá chyba je někde jinde.

V zájmu spravedlnosti musím dodat, že po stránce ryze technické a řemeslné jde o znamenité dílo. Jaké se dnes málo vidí. Poctivé monolitní („snímané“) stupně ze žuly fortelně uložené, i ty zídky dost dobře vyzděné (i když pravda skvostné kamenické práci opodál na dolní Husově a opěrkách nádraží-ty zůstanou již navždy nedostižné).

post scriptum
Že schody  "nikam nevedou" je ovšemže nadsázka. Nevedou však tak, kam by lidé lidé ve vinutí tamních tras a rozložení chtěných cílů spontánně přáli a potřebovali aby vedly. Vyznačili to ve stráni a bylo to možné pozorovat po desítky let. Poslední spodní schod měl být přesně tam, aby dal šanci všem směrům nejvíce pak 5. a 6. nástupišti a poště. Také jedné části tramvajové stanice. Ostatním pak přiměřeně. Pak také prázdnota není následkem momentálních sanitárních poměrů. I před nimi tomu bylo stejně.

Jan Sapák            

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *